V souvislosti se sérií vloupání do rodinných domů, ke kterým dochází v Jesenici u Prahy a okolních obcích již od minulého roku, a která přesáhla sto případů, mě požádala redakce měsíčníku Jesenického Kurýru o rozhovor k tomuto tématu.
Celý rozhovor si nyní můžete přečíst i vy.
Bezpečnost začíná v naší hlavě
Řada z jesenických obyvatel se v poslední době v souvislosti s řáděním zlodějského gangu v našem okolí nedobrovolně ocitla v situaci, kdy se musí obávat o bezpečnost svého domova a svých blízkých. Andrea Fuglíková má za sebou dlouholetou kariéru u policie a nyní v soukromém sektoru, kde se zabývá bezpečnostním poradenstvím, mimo jiné na stránkách bezpecnostzen.cz. Oslovili jsme ji s několika otázkami s cílem nechat si z profesionálního odstupu poradit, jak se s takovou emocionálně náročnou situací vypořádat.
Lidé dnes dostávají mnoho rad, jak si zabezpečit majetek. Jak se ale mají vypořádat s pocitem ztráty bezpečí ve vlastním domově?
Taková situace je rozhodně nepříjemná, zejména dnes, kdy vše narostlo do tak velkých rozměrů. Chápu, že lidé se cítí být ohroženi, protože jim bylo zasaženo do míst, která považují pro sebe za nejbezpečnější. Málokdo si uvědomuje, co takové ohrožení může způsobit. Ze zkušenosti vím, že byli lidé, kteří se dokonce už nedokázali do svého domu vrátit. Nevíme, kam až může taková situace dojít a co to s člověkem udělá. A nemusí se jednat o slabého jedince, stát se to může každému.
Jak si tedy mohu znovunastolit pocit bezpečí?
Je důležité, aby se k tomu problému zodpovědně postavily bezpečnostní orgány, aby se o věcech mluvilo a hledala se řešení. Lidé musí získat zpět důvěru k policii – pokud nebudete mít důvěru k policistům, budete mít pocit, že všechno zůstalo jen na vás. A to nechcete. Hodně pomáhá vědomí, že máte dobré vztahy v sousedství, že když odjedete pryč, bude tu vnímavý soused, který v případě podezření zavolá vám nebo rovnou policii. Každý člověk může navíc pracovat sám se sebou, se svou myslí.
Co si pod prací s myslí můžeme představit?
Já každému říkám, že bezpečnost začíná v naší hlavě. Tak to prostě je. I v náročném období je důležité nežít v panice, že vás někdo může přepadnout nebo vykrást. Jakmile si jednou vytvoříte paranoiu, už se jí jen tak nezbavíte. Pracujte sami se sebou a snažte se zautomatizovat si pár účinných preventivních návyků. Naučte se po příchodu do domu vždycky zamknout, i když budou ostatní členové domácnosti brblat, že musí vytahovat klíče. Zdánlivé drobnosti hrají důležitou roli a posilují váš pocit bezpečí. Odcházíte z domu? Zavřete všechna okna, vyvětráte později. Když v létě vyběhnete do patra, zajistěte dveře na terasu dveřním klínem s alarmem, který vás upozorní, pokud by se chtěl někdo dostat do domu bez vašeho vědomí. Promluvte si o bezpečnosti s celou rodinou a uvědomte si, že se musíte chovat zodpovědněji. Domluvte se na bezpečnostních zásadách a dodržujte je. Pocit bezpečnosti podporuje i již zmíněná sousedská soudržnost. Mluvte spolu, naučte se vnímat okolí. Při odjezdu autem počkejte, až se dovře brána, mezitím rychle zkontrolujte ve zpětných zrcátkách, jestli se na ulici neděje něco neobvyklého. Není to náročné, jde o pár vteřin. Nikdy se nespoléhejte na obvyklé „…já jsem si myslel/a“. I malý detail, kterého si všimnete, se může v kombinaci s dalšími informacemi stát důležitým vodítkem pro policii, pokud k něčemu opravdu dojde.
Jaký je váš názor na skupinu pachatelů, kteří ohrožují okolí Prahy?
Viděla jsem několik zveřejněných videozáznamů a je zřejmé, že se jedná o dobře organizovanou a vycvičenou skupinu. Vědí, co chtějí a jak to udělat, snad by mohli mít i policejní nebo armádní výcvik… Policie rozhodně čelí serióznímu soupeři a bude se jim těžko pracovat. Veřejnost chce vědět, jestli policie něco dělá, je nucena odpovídat na dotazy občanů a médií. Přitom platí, že čím víc informací poskytne o tom, co dělá, tím více prostoru dává protistraně a vyráží si trumfy z rukou. Teď to vypadá, že se pachatele podařilo vytlačit. Neznamená to ovšem, že se nevrátí nebo se neobjeví jinde.
Co poradíte lidem, kteří pachatele vyruší přímo na místě?
Viděli jsme, že pachatelé chodí ve skupině. Lidé by proto za žádnou cenu neměli vyhledávat s pachateli otevřenou konfrontaci. Upřímně řečeno: člověk, který není k takovým zásahům vycvičený, by se neměl do ničeho pouštět. Nevystavujte sebe ani ostatní členy rodiny zbytečnému riziku, žádné peníze a věci, které mohou ukrást, nestojí za lidský život. V žádném případě nedoporučuji, aby se někdo pachateli stavěl. Obzvláště když víme, že se jedná o organizované skupiny. Raději nejbližší možnou cestou utečte z domu, ukryjte se u sousedů a odtud přivolejte policii.
Co mají rodiče říct dětem, které bývají často kvečeru samy doma? Co když něco uslyší a mají podezření na zloděje?
Ani děti by se samozřejmě neměly do ničeho pouštět. Hlavně, aby je nenapadlo, že by bylo skvělé pachatele vyfotit nebo udělat hrdinský čin. Nejlepší je vždycky únik. Nechat vše tak, jak je a utíkat pryč. Důležité je, aby rodiče s dětmi mluvili a opakovaně jim to připomínali.
A když jsou nahoře v pokoji a slyší podezřelé zvuky z přízemí?
Zavolat okamžitě tísňovou linku policie (158, 112) a schovat se tak, aby měly jistotu, že je nikdo rychle nenajde. Při rozhovoru s policisty říct, že jsou doma samy, nezapomenout sdělit adresu a popsat místo, kde jsou schované. Ztišit telefon. Ale je samozřejmě otázka, zda je dítě schopno tak rychle zpracovávat takovouto situaci. Znovu opakuji dětem i dospělým – pokud máte možnost úniku v přízemí dveřmi nebo oknem, utečte nejbližší únikovou cestou pryč. Když nemáte cestu ven, najděte prostor, kde se schovat, zabarikádujte se, strčte třeba židli pod kliku, cokoli. A volejte policii. Cílem je prodloužit čas, než se k vám pachatel dostane a dát policii prostor k zásahu. Nestavte se pachateli, raději se dívejte a poslouchejte, hledejte charakteristické znaky, podle kterých by bylo možno pachatele identifikovat. Hlas, ráčkování, cokoli, co vás zaujme.
Jak si ve vyhrocené situaci zachovat klid?
Ač to zní divně, když se k vám někdo vloupá, tak výhodu máte vy, a ne zloději. Vy jste v domácím prostředí. Vy víte, jak to u vás doma vypadá, znáte všechna zákoutí vašeho domu. Běžně si totiž ani neuvědomujete, že zvuk vrzající skříňky jste schopni přiřadit ke konkrétnímu místu. To oni jsou v nevýhodě. Vím, že je těžké chtít po lidech, aby se v napjaté chvíli uklidnili. Ale když se vám to alespoň trochu podaří, využijete svou výhodu ve svůj prospěch. Vždycky budete vystresovaní, ale pokuste se strach zmírnit. Zdravý stres je ten, ve kterém vás napadnou věci, o kterých jste netušili, že by vás napadnout mohly, a najdete řešení. Když se dostanete nad úroveň zdravého strachu, začnete zmatkovat a všechny výhody ztrácíte. Dostanete-li se na únosnou hranici stresu, dokážete až neuvěřitelným způsobem pomoci sobě i celé své rodině. Nikdy se nevracejte do domu pro věci, popadněte děti a utíkejte. Na ulici vždycky najdete někoho, kdo vám pomůže, vezme vás k sobě a přivolá pomoc.
Co ještě mohou lidé udělat, aby se cítili doma lépe?
Z dostupných informací jsem pochopila, že tito sebevědomí pachatelé překonávají i klasické zabezpečovací prostředky jako jsou kamery a alarmy. Zdá se mi, že si prostředí museli již nějakou dobu předem mapovat. Všímali si lidé, že se něco děje? Zřejmě ne, protože si nebyli vědomi žádného nebezpečí. Takže znovu zdůrazňuji nutnost všímavosti k okolí. Přesto bych obyvatelům doporučila zrevidovat stávající zabezpečení domů. Kamerám mohou po několika letech stínit vzrostlé stromy. Díky následným stavebním úpravám mohly některé kamery ztratit význam, a naopak jiná místa jsou nechráněná. Totéž platí o modernizaci stávajících bezpečnostních systémů. I v této oblasti jde vývoj velmi rychle kupředu. Dnešní systémy je možné propojit i na aplikace na mobilu. To přispívá k většímu klidu, když nejste doma. Hlavní zásadou je nechat zpracovat bezpečnostní koncept jednou důvěryhodnou firmou, která přistoupí k zabezpečení komplexně. Celkovou bezpečnost by měly podpořit stát i obce z veřejných prostředků. Napadá mě i možnost obrátit se na pojišťovny a poptat se, zda by nepřispěly svým klientům na zabezpečení. Určitě by se jim to vyplatilo, protože by se jim snížila výše proplácených škod.
Vydrží podle vás lidem dostatečná obezřelost i poté, co se situace zklidní?
U nás mají lidé zvláštní mentalitu, moc se nesnažíme věcem předcházet, spíše čekáme, až nastane problém a vygraduje. Teprve pak začínáme věci řešit. Stejně tak naše ostražitost polevuje s časem. Přesto doufám, že se problém bezpečnosti bude řešit i v budoucnu. Každý z nás očekáváme v naší zemi určitý standard bezpečí, i když víme, že 100 % to nikdy nebude. Ale říkat, že stát nemá dostatek policistů ani financí, není řešení. Někdo se musí zamyslet nad celým systémem a vytvořit lepší. Nedostatek policistů by totiž mohl způsobit i mnohem větší problémy, než je vykrádání domů.
Michaela Bruková